Jak funguje termovize?
Termovizní kamery fungují na principu zviditelnění tepelného záření, které všechny objekty samy vyzařují. Jedná se o zcela pasivní zobrazovací přístroje, které nepotřebují žádné osvětlení objektů (Sluncem, hvězdami, umělými zdroji). Termovizní přístroje zobrazují tepelné rozdíly objektů.
Skutečnost, že existuje souvislost mezi teplotou tělesa a intenzitou jím vyzařovaného infračerveného záření, zjistil již v roce 1900 Německý fyzik Max Karl Ernst Ludwig Planck, laureát Nobelovy ceny za fyziku.
Vývoji termovizí (neboli termovizních kamer) se věnuje vědní obor infračervená termografie. Úkolem termo-grafie analýza infračervené energie vyzařované tělesem. Termografickým měřicím systémem lze zobrazit teplotní pole měřeného objektu na jeho povrchu. Obor termografie se v širším měřítku rozvinul společně s rozšířením infračervených kamer, pro které se obecně vžilo slovo termovizní kamera, resp. termovize. Každé těleso s teplotou vyšší než absolutní nula vydává infračervené záření, které je lidským okem neviditelné.
Čím je teplota vyšší, tím je vlnová délka vydávaného záření kratší. Termokamera měří ve svém zorném poli dlouhovlnné infračervené záření. Termokamera tedy přeneseně „dělá” obrázky z tepla.
Jednou ze zvláštností termovizního záznamu je skutečnost, že tepelné záření vyzařuje vše, tedy i objímky objektivu, zobrazovací čočky a dokonce detektor sám. Aby se zabránilo zobrazování nežádoucích "duchů" je nutno systém důsledné odclánět nezářivými clonami, případně zajistit dodatečné chlazení detektoru.
Vzhledem k tomu, že materiál, ze kterého je vyrobena čočka musí být propustný pro oblast vlnových délek tepelného záření, tak sklo je pro tyto účely nepoužitelné. Termovize nevidí skrze sklo. Čočky pro termovize jsou vyráběny z germania, nebo safíru, případně dalších propustných materiálu
Jak funguje noční vidění?
Přístroje pro noční vidění jsou zařízení, která pracují na principu zesilování tzv. zbytkového světla. Zbytkovým světlem může být svit měsíce a hvězd, anebo odrazy světel z nedaleké obce či dopravní komunikace. Přístroje pracují v infračerveném pásmu blízkém viditelnému světlu tak, že zesilují toto záření o vlnových délkách 700 až 1000 nm a převádějí ho do viditelné oblasti spektra. Je důležité si uvědomit, že tyto přístroje nedokážou samy o sobě fungovat v prostorách s absolutní tmou, jelikož přístroj by neměl co zesilovat.
V takových situacích se to může řešit přídavnými prvky, jako třeba vlastním infračerveným přísvitem. Na trhu můžete najít přístroje založené na dvou typech nočního vidění – analogovém a digitálním. Oba typy zesilují zbytkové světlo, ovšem každý jiným způsobem, z čehož vyplývají určitá specifikace a také jisté klady a zápory. Přístroje založené na analogovém nočním vidění (kterým se často říká noktovizory) se typicky skládají z trubice fotonásobiče (fotokatody), kde se fotony mění na elektrony. Elektrony jsou poté elektro-chemickým procesem znásobeny a usměrněny k fosforové obrazovce měnící zmnožené elektrony ve viditelné světlo. Obraz se obvykle zobrazuje na zeleném stínítku. Uživatel tak v hledáčku vidí monochromatický, zelený obraz. Výhodou analogového nočního vidění je velká citlivost bez jakéhokoliv zpoždění. Přístroje mají dlouhou životnost a malou spotřebu energie. Vše je vykoupeno vyšší cenou a zpravidla nutností zařízení registrovat na Policii ČR.
Přístroje založené na digitálním nočním vidění, které naleznete v naší nabídce, fungují obdobě jako digitální kamera nebo fotoaparát s jediným zásadním rozdílem, že jejich sensor je citlivý na infračervené světlo. Zásadními výhodami těchto přístrojů jsou velmi příznivá cena a značný uživatelský komfort umožňující např. řadu individuálních nastavení nebo zaznamenávání obrazu. O něco vyšší spotřeba a nepatrné zpoždění obrazu zpravidla nejsou překážkou pro efektivní nevojenské využití. Z uživatelského hlediska je také dobré vědět, jak jsou hlavní rozdíly mezi nočními viděními a termovizemi. Termovize jsou dražší, ale tím, že zpracovávají tepelné záření, vidí i v absolutní tmě (tedy bez potřeby přísvitu) a mohou do jisté míry vidět i skrz mlhu, dým, déšť nebo porost.
Jak funguje kolimátor?
Kolimátor, neboli také reflexní zaměřovač, je v oblasti zbraňové techniky optické zařízení, které se upevňuje ke zbrani jako alternativa k otevřeným mechanickým mířidlům nebo i místo nich a usnadňuje zamíření především tím, že řeší problém se střídavým zaostřováním na mířidla a cíl.
Kolimátory (obzvláště uzavřené) se vzhledově mohou podobat puškohledům, funkční princip je ale odlišný. Puškohledy jsou tvořeny soustavou čoček, kterými se promítá obraz, přičemž záměrný obrazec je vložen do jednoho z ohnisek soustavy. Oproti tomu kolimátor je tvořen jen jedinou čočkou (či zrcadlem), zdrojem světla a obvykle polopropustným sklíčkem. Čočka přitom slouží pouze pro kolimaci světelného zdroje a obraz přes ni neprochází. Zdroje světla mohou být různé. U novějších zaměřovačů se často používá LED či laser.
Kolimací se rozumí optická transformace různoběžných světelných paprsků zdroje na rovnoběžné, tedy na paprsky s ohniskem teoreticky v nekonečnu. Pokud se záměrný obrazec tvořený kolimovanými paprsky promítne na polopropustné odrazivé sklíčko, obrazec se odtud odrazí do oka a dojde k jeho zakomponování do obrazu. Tento záměrný obrazec má rovinu ostrosti v nekonečnu, tedy za všemi ostatními objekty v zorném poli, ale protože lidské oko ostří na nekonečno už od zhruba 10 m, obrazy splývají do jednoho se zdánlivě stejnou hloubkou ostrosti.
Snad největším pozitivem kolimátorů je skutečnost, že výrazně zrychlují střelbu. Jejich využití je proto hojné zejména tam, kde je potřeba střílet prakticky okamžitě. Své uplatnění proto kolimátory najdou například ve sportovní střelbě, u myslivců (např. při naháňce) a také u ozbrojených skupin (policie, armáda). Na rozdíl od puškohledu, u kterého je jedno oko přivřené a skrz puškohled se střelec dívá druhým okem, se střelec s kolimátorem dívá oběma očima a neztrácí tak výhodu periferního vidění.
